Výlet na Kokořínsko

Mšeno, pískovcové skály, Jetřebice, Hrad Kokořín, Sedlec, Mšeno, 16km

Krásných 15 stupňů bylo, když jsme kolem osmé opouštěli Prahu.Cesta byla odhadována na necelou hodinku, a tak jsme se tentokrát v autě moc dlouho nepařili. Dorazili jsme do Mšena a zjistili, že nejlepší bude vyrazit od náměstí, nedaleko od překrásného Mšenského kostela. Co čert nechtěl, jedno parkovací místo tkvělo přímo před cukrárnou. A byla to překrásná cukrárna. Dýchala z ní atmosféra těch podniků, v nichž byste si srkali horkou čokoládu ve třicátých letech. Také výběr dortíčků a rakviček byl nedostižný, takže o naší první hodince bylo rozhodnuto :).

Posilněni kávou a kremrolí jsme vyrazili skrz město po zelenoznačkovém směru. Po chvíli jsme prošli kolem LUXUSNÍHO moderního koupaliště, které není možné obejít bez absolutní touhy se v něm vymáchat, tj. opovažte se nevzít si plavečky, jestli sem pojedete). Následovala malá loučka a z lesa začaly vykukovat první různě tvarované pískovce.

Procházíme smíšeným lesem a sem tam potkáme skupinku lidí. Cesta je dobře značená a začiná chvílemi střídavě stoupat a klesat, takže se průměrnej turista aj solidně zahřeje. Na ono dobré značení je ale také třeba dávat dobrý pozor. Kdesi na cestě jsme se zabrali do hovoru, a značka nám mezitím někam odehnula, takže jsme jí pak hledali okružní cestou přes pole :).

Hlava a žába

Kousek za Švédským valem jsme neznačenou cestou seběhli do Náckovy rokle, kde jsme se opět namotali na modrou. Zdejší rokle jsou pozoruhodné tím, že se teplý vzduch kvůli pískovcovým skalám nedostane až do nejspodnějšího patra, a tak je v roklích věčné vlhko a řádných chládek. To dává možnost vývinu rostlinám, které se jinak vyskytují ve vyšších nadmořských výškách nebo více na severu. Skály, které lemují cestu Náckovou roklí jsou zhusta pokryty mechem a v člověku to vyvolává pocit vinného sklípku (skladovacího :)) ). Cesta po modré dále poskytuje různé tvary skal a cestovatelé s dobrou představivostí tady mají velké pole působnosti. Zkoušel jsem porovnávat to, co ve skalách vidím se skálami pojmenovanými v mapě a trefil jsem se snad v jednom případě ze třiceti :).

Zanedlouho už ale dorazíme k Pokličkám, které nás uvítají svými strmými schody. Když už mám po několika desítkách pocit, že už musí každou chvíli skončit, prožene se kolem mě směrem dolů skupinka dětiček, které počítají odshora... 261, 262, 263... wtf!? :) Takže tam svorně vyplivneme plíce :) Horní pohled ovšem stojí za to. Pokličky jsou zvětrané skalní útvary, jejichž vrchní část je tvořena pískovcem s příměsí kovů, a tak nezvětrává stejně rychle jako její podloží, které kovové příměsy nemá. Tak vznikají skály, jež vypadají jako pokličky na podivně tvarovaných hrncích.

Po druhé straně řeky musíme trochu přidat, neb nás žene hlad, touha po pivu A po Kokořínském hradu (to druhé možná nejvíc :). Kokořínský hrad příjemně překvapuje svou majestátností a zachovalostí. Rovněž je ale trochu na kopečku. Po jeho návštěvě zapadneme do hospůdky dole u parkoviště, kde ale nabídka nestojí za nic, takže Podkováň a gulášovka. A pak už hurá nejkratší cestou zpátky, neb jinak jeden ze členů naší výpravy přijede pozdě do hospody na Jiřáku :).

Cestou domů se ještě trochu kolem Mělníka ztratíme, ale to už k tomu patří :). Happy výleting!

Bruslařský výlet na Lipno

O víkendu 21.- 23.6. jsme se dohodly s holkama, že vyrazíme na dámskou jízdu na brusle na Lipno. Nakonec jsme vyrazily ve čtyřech - Já, Kris, Jana a Katka. Sraz byl na Andělu, kde jsme nakoupily nezbytné zásoby jídla a alkoholu :). V půl šesté jsme vyrazily směr České Budějovice - Český Krumlov a konečně Lipno nad Vltavou. Cesta, která měla původně trvat necelé tři hodiny, nakonec trvala čtyři díky zácpě v Praze a zmatené Tereze (navigace), která si myslela, že dálnice D3 do Budějic je již dostavěná :)
Po příjezdu jsme se ubytovaly v prostorném apartmánu na Chatě Lanovka, který je až pro 8 lidí, čili místa byla hafo. Daly jsme uvítací lahvinku vínka ve třech ( Katka vůbec nepije) a šly spát natěšené na bruslařský zážitek.

Ráno bylo zamračeno a víceméně chladno, což nás překvapilo, neb jsme očekávaly sonne. Nicméně jsme se oblékly do sportovního, vzaly brusle a vyrazily. Já s tím, že pro jistotu beru opalovací krém, kdyby náhodou vysvitlo. Došly jsme do přístavu, kde stezka začíná. Ale ouha, nikde není ani sebemenší značení, že tam stezka vůbec vede. I přesto jsme vyrazily směr Frymburk. Ze začátku byla cesta trošku z kopce do kopce, ale podél Lipna to byla jízda jako v pohádce. Jana, jelikož měla v průměru o jeden centimetr větší kolečka než já, nám hned ujela s Katkou v závěsu. Já s Týnou jsme se rozbruslovaly pro jistotu pomaleji. Bruslařů po cestě moc nepotkáváme, jen sem tam někdo v protisměru. Zkouším je zkusmo pozdravit, ale téměř nikdo mi neodpovídá, tak na to kašlu. Když jsme dolely do Frymburku (asi 9 km), všimly jsme si, že je tam přívoz. Nicméně cyklostezka pokračovala dál, a tak jsme ji následovaly. Po průjezdu vesnicí, začal být terén kopcovitější a  jeden kopec dokonce nemohli vyjet ani cyklisti! V tu chvíli jsem si pomyslela, že je asi něco špatně, když se jede takhle do kopce, určitě to pak bude hodně z kopce. A taky že bylo! Jana s Katkou byly někde v trapu, tak jsme s Týnou kousek ťapaly dolů po trávě a pak si to teprv pustily, byla to teda jízda. Moje brusle nemají brzdu, čili brzdit se nedá nijak a z kopce to fičí málem rychlejc jak v autě :) Holky na nás čekaly za dalším kopcem kde byla mapa, ovšem úsek, který jsme měly jet tam vůbec nebyl. Ještě jsme zkoušely chvíli jet ale nedalo se to, stezka nadobro zmizela. Vrátily jsme se tedy zpět do přístavu, opět přes šílené kopce (v jednu chvíli jsem brusle sundala a šla pešky). V přístavu jsme zjistily že opravdu musíme jet přívozem přes Lipno a tam, že snad stezka pokračuje. Daly jsme zmrzku (vanilkovo-kaktusová, mňam!) a vykouklo slunce a začalo pražit jako o závod. Všechny holky na mě spoléhaly, že mám krém a natřeme se. Díky mojí děravý palici zůstal krém na chatě a my byly odkázaný na to, že slunce snad nebude pálit moc.

Když jsme přejely přívozem na druhou stranu, tak jsme zjistily že stezka vede až od Přední Výtoně a do ní je to 3 km po silnici, kde jezdí auta. Z toho jsme moc nadšené nebyly. Jana s Katkou se rozhodly jet a my s Týnou nasadily boty a šlapaly. Po úvodním kopci to vypadalo na táhlou rovinku, tak jsme se taky odhodlaly a asi 2 km jely na bruslích. Aut naštěstí nejezdilo moc, takže se to dalo. Z Výtoně do Lipna už vedla parádní stezka, pěkně lesíkem a podél Lipna. byla sice lehce vlnitá, ale to nevadilo. Jen moje nohy už cítily únavu a tak jsem se za ostatníma táhla asi kilometr.  po Asi pěti km jsme dojely na přehradu, z které to bylo do Lipna nad Vltavou už jen 2 kiláčky a opět z kopce do kopce. Těsně před Lipnem, najednou slyším holky jak něco volají a ono to bylo:" Pozooor koleje". rychle jsem sjela do trávy, jimak by to byl pěkný tygr :) Samozřejmě značka široko daleko žádná :(
Podtrženo sečteno, stezka kolem Lipna není kolem dokola, jak bylo avizováno na internetu, ale pokud se přežijí 3 km po silnici, tak je parádní. Prý se jednou dostaví. Doufám, že tam přidají i  značení, jinak je to trochu zmatek.

Jelikož bylo ještě brzdy odpoledne, rozhodly jsme se jít na bobovou dráhu, kterou jsme měly prakticky hned za chatou. Pro mě byla dráha trochu zklamání, protože to nejelo tak rychle jak bych si představovala, ale dlouhá teda byla.
Po dráze, jelikož byl čas, jsme se rozhodly vyrazit na Stezku mezi korunami stromů. Což je něco jako rozhledna ze dřeva postavená na kopci jménem Kramolín (v zimě se na něm lyžuje). No nahoru je to celkem krpál, pěkně přímo strmě do kopečka. Nahoře nás ale čeká zahrádka, kde svlažíme žížu kofčou a pak už se vydáváme na Stezku. Katka to moc dobře nenese, protože jak nám oznámí, má strach z výšek.

 Cestou na stezku se jde po dřevěné konstrukci, kde je možno překonávat překážky různé obtížnosti, z čehož jsme my tři nadšené. Výhled z vrcholu je parádní a jízda dolů tobogánem je pak krásná tečka. Týna s Katkou ještě sjedou Kramolín na terénních koloběžkách. My s Janou jdeme pěšky a cestou obdivujeme kolaře, kteří Kramolín sjíždí na horských kolech, ne po asfaltu, ale pěkně pod lanovkou.

Večer dáme jeden a půl litr vína opět ve třech a v deset už padáme únavou. Na druhý den jsou totiž v plánu zase brusle. Večer zjistíme, že rajče je proti nám bledá tvář!, no snad se příště s tím krémem zadaří:)
V neděli je obloha jako vymetená a my už v devět ráno obouváme brusle a vyrážíme směr Přední Výtoň. Protože v noci pršelo, je stezka místy mokrá a to se pak nejde vůbec odrážet a pěkně to klouže i tak, obzvláště v lese, kde jsou  kaluže. V Přední Výtoni jsme nezvykle rychle a dáváme zmrzku na osvěžení (je pěknej pařák). V mezičase ještě zkouším Janiny brusle, je to teda velkej rozdíl, už se nedivím, že jí to tak frčí! Cesta zpátky do Lipna už je v pohodě a protože jsme zplavené, rozhodneme se pro koupel v Lipně. Lipno je překvapivě jako kafe (krom nás se koupali jen dva lidi) a před dlouho cestou domů příjemným osvěžením.

Protože domů vyrážíme včas, rozhodneme se dát si oběd v Českém Krumlově. V Krumlově zrovna probíhají slavnosti pětilisté růže a proto je tam spousta lidí. Trochu procouráme centrum a zakotvíme v pizzerce, kde mají sice malou, ale zato vynikající pizzu. Na závěr ještě zajdeme na zmrzlinu ze zmrazeného ovoce,  a pak už hurá domů. Tereza zase blbne ale my už víme a zmást se nenecháme. Před Benešovem nás asi na hodinu zdrží kolona, ale to už nás z míry nevyvede a nadšené z perfektního víkendu dojíždíme do Prahy.

Výlet na Luž, Lužické hory.

Dolní Světlá, Krkavčí kámen, Jonsdorf, Friedrichshöhe, Nonnenfelsen, Luž, Chata Luž, Horní Světlá.

Takovýhle krásný okruh jsme si tam tentokrát střihli. Hlavní motivací pro výlet byla majestátní hora Luž, se svými takmer 800m nad mořem nejvyšší vrchol Lužickýh hor.Trasa to pro mě byla zajímavá i v tom, že z vyšších bodů bylo vidět jak do Polska, tak do Německa a Čech.

Odstartování z Hradčanské v 8, následovala decetní snídaňka někde na benzínce u Liberecké dálnice. Borůvkový koláč neměl chybu až na to, že byl z McDonnalds :). Pak následují dvě hodiny svěží rychlojízdy (jak to jen se skoro 20let starým Kořkovozem jde). Jestli na tenhle výlet pojedete, jeďte takto: Praha - Liberec - Jablonné - Mařenice - Dolní Světlá, je to nejrychlejší.

Ale to už jsme na místě. Po lehkém bloudění jsme projeli Dolní Světlou tam a zpátky, až nám nějací dobrosrdeční místní (sedící u stolku zahrádky hospody a mastící karty) řekli, že může Kořkovůz stát přímo před hospodou. Inu, to vybízelo k tomu, abychom výlet zahájili svěží 11kou (rozuměj svijanskou!).

Pokračujeme podle vytisknutý mapky po zelené přes hraniční přechod Jonsdorf. Ještě před překročením hranice se vydáme dvě minutky na prohlídku Krkavčího kamene. Z něho se vyklube překrásná do hněda zbarvená členitá skála a mě hned napadne, že to je správné lemování pro hranici :).Tam naše kroky zláká vykukující skalní město Friedrichshöhe, a tak poněkud měníme původní plán. Lesy lužických hor jsou smíšené, chvílemi listnaté, a tak je jejich vůně zase o hodně jiná než u Kamenice minulý týden.

V lese za německou hranicí mezi stromy vykukují skvostné skalní útvary a našinci se zachce fotit. To samozřejmě moc nefunguje, neb les je tmavý a na obloze světle šedé mraky. Tj. přesvícení a obrázky nestojej za nic :). Pak se stezka stočí na Nonnenfelsen. A tam nás čeká něco překrásného. Obrovský skalní útvar zachraňující útulnou restauraci a srdcervoucí výhledy na Jonsdofr a skalnaté vršku okolního lesa. Už jen kvůli tomu stojí se tam vypravit!!

Stezka se pak vine podél hranice až k Luži. Polezeme na ni z německé strany, takže se vlastně škrábeme na Lausche.Výstup nám tak zdravě zatopí a trochu zrudneme v obličeji. Když nás ale po několika málo minutách předjede skupinka cyklistů směřujícíh vzhůru, je mi z našeho fyzického stavu smutno :).

Horní plošina na Luži poskytuje panoramatický výhled do všech zemí na trojmezí. Zvláštní a krásné jsou okolní špičaté a osamoceně do krajiny trčící hory (Klíč, Velký Buk, Čihadlo a další). Ty český vrchovinky jsou přece krásný!

Chvíli zíráme na krajinky, ale pak už šupajdy dolů. Klikatá kamenitá stezka, která v rámci rychlosti svádí brát to přímo kolmo dolů (nikoliv v klikatícím se směru).Tam to samozřejmě značně klouže, a tak začneme zase být poslušní. 

Cesta dolů z Luže probíhá v klídku, není to už do Horní Světlé daleko, a tak se na chatě Luž, kde se klábosí u pivka a hraje se na kytaru,  nacpeme zmrzlinkou. 

Na rozloučenou pak, už zpět v Dolní Světlé potkáme mastodontního kozla, který nám svým puchem cestu pěkně zpříjemní :)

Výlet: Návarov, Bozkovské jeskyně, Jizerské podhůří

Výlet z Návarova přes Bozkovské jeskyně, Bozkov a přes Jesenný zpátky.

Byl jeden z těch dnů, kdy by sluníčko zahnalo smrtelníka do králičí nory, neb si jinak spálí plešku. Jeli jsme do vytyčeného cíle jménem Návarov. Ten navigace jaksi nezná, takže jsme po letech odkázáni na mapu, a s tou je veselo. Do Železného Brodu  pohůdka, za necelou hodninku a půl. I Jílové trefíme podle plánu. Pak máme směr a to je vše.  Tak jedeme za nosem, a náhle ouha, jsme zpátky na hlavní R10 na Tanvald :). Otočka. Rady místních, tam zpátky tam zpátky, až konečně, Náááávarov!

Parkujeme u mostu přes Kamenici, obklopeni stromy. Zdraví nás turistické ukazatele a obří penzion na prodej. Naplánováno 15km, vyrážíme po červené. Ta nás vede podél řeky Kamenice, která je báječně průhledná a zabarvená do modrozelena. Provází nás fantaskní vůně lesa a zákruty uzoučké cesty jsou zábavné. Les je smíšený a tak se občas povede zahlédnout mezi zelenými lístky sluníčko. Leckajaká holčička by řekla: "Romantika jako kráva!", já bych to nicméně okomentoval takto: "krásný". Kdesi po cestě (tak 2km od výchozího Návarovského mostu) se na druhém břehu objevuje jakási vybydlená, opuštěná budova. Takhle z dálky vypadá jako obří králíkárna, ale to asi nebude ono :)

Protože se ťape podél řeky (a ještě navíc po proudu, není to vážně moc náročná část. Až těsně před jeskyněmi se terén začne mírně zvedat, a tak se človík v bezmála 30 °C docela zahřeje. Parciální cíl - Bozkovské jeskyně) je nakonec dosáhnut. 

Očekává nás monstrózní předsálí, v němž jsme  nepříliš nadšenou dámou zkásnuti o 200,-. Prohlídky jsou časované  po půl hodině (tuším). My jsme šli shodou náhod na prohlídku v půl jedné, tedy asi 3minuty po zakoupení lístku, sweet. Ujal se nás energický mládenec hluboce rozumějící horninám a byla to s ním docela zábava. Prošli jsme nejdříve nové a  poté staré jeskyně a on nám ukazoval unikátní žilky křemene, které se v dolomitu vyskytují. K nahlédnutí byly stalagmity, stalagtity i stalagnáty. 

Mnohé z nich svým vzhledem připomínaly vodopády. Pak jsem se teprve dozvěděl, že tvorba jednoho milimetru takového objektu trvá kolem 40 let. To pak znamená, že demonstrované stalagtity jsou i několik tisícovek let staré! Není to paráda? Já se rád podívám takhle dávno do historie. Stalagmity na místě často tvořily objekty, které jejich objevitelům připomínaly artefakty bežného světa. Takto jsme měli možnost spatřit perníkovou chaloupku, několikero čertů, a různé další veselosti. Dalším velice estestickým zážitkem v jeskyni byla jeskynní jezírka, které byla stejně půvabná jako ty, které jsem viděl na Islandu. Průzračná namodralá barva byla k nepopsání skvělá. 

Po jeskyni následoval jeden Rohozecký ležák v přilehlém občerstvení, a ten byl nejlepší na světě.

Pak ještě rychlá zastávka na Bozkovském náměstí, kde stojí krásný kostel, a návštěva přilehlé hospody. Desítkový Bernard se Rohozci nemohl ani zdaleka rovnat. Cestu zpátky jsme zvolili po žluté ( byla nejkratší). Ta už tak libózní nebyla. Vedla velkou svou částí po silnici, a na ní nás škvařilo sluníčko. Až poslední cca čtvrtina vedla lesem, uff.

Podtrženo sečeteno: 13 km pohodového courání podél řeky vystačí na celodenní výlet. Hlavní atrakcí jeskyně v Bozkově a Trosky hradu v Návarově. Pokud budete mít možnost, volte cestou zpátky jinudy než po žluté.

:-)K*

Lehký úvod

Tak abych to trochu představil. Jmenuju se Kořka a jsem alkoholik. Spolu se ženou (Jája) sjíždíme český kraje a o tom trochu píšeme, abychom dali inspiraci spolunadšencům. Proto teda Jájořka.

Šťastný a veselý čtení.

J&T